Zbraně nejmocnějších - Pravdy a lži

Kapitola 54. - Pravdy a lži



Konečně se mu podařilo nadzvednout olověná víčka a zamžoural před sebe. Oči se mu však stále klížily a přes všechnu snahu nedokázal zaostřit zrak bez toho, aniž by se mu strašně roztřeštila hlava. Před sebou viděl, jen bílou, bílou a zase bílou…

Opět zavřel oči a pokusil se donutit oči k normální činnosti, ale nic se nezměnilo. Víčka mu po chvíli únavou klesla, ale přesto, že byl velmi unavený, nespal. Propadl se do podivné apatie a únavy, kdy napůl spal a přesto vnímal okolí.

„Néé… Severusi! Severusi! Ne! Tohle mi přeci nemůžeš udělat! Nenechávej mě tu, slyšíš? Nenechávej mě tu!“ zoufalý křik se rozléhal celou místností. „Severusi!“ žena zakřičela znovu a všem, kdo jí slyšel bylo jasné, že brečí. Dál byly slyšet jen tiché vzlyky. „Ne… prosím tě, bráško,“ šeptala, „prosím, neopouštěj mě…“

Bez odezvy.

Kdyby teď Harry mohl vidět, co se děje jen několik metrů od něho, spatřil by tělo obávaného profesora lektvarů ležící nehnutě na posteli bílé jako jeho vlastní pleť. Byl mrtvý… Snape… obávaný a ten nejhorší profesor, kterého každý nenáviděl.

Harry slyšel ženin křik, slyšel její pláč, její nářek… a přesto mu to bylo jedno. Apatie ovládala jeho tělo i mysl, slyšel ale nevnímal, nerozuměl, nechápal…



Sluneční paprsky probleskly okny a zasvítily spícímu chlapci přímo do zavřených víček. Harry neochotně otevřel oči, ale v zápětí je opět zavřel a otočil hlavu z dosahu zářícího světla. Natáhl před sebe ruku a nahmatal brýle. Konečně dokázal v klidu zaostřit a i třeštění hlavy a únava se vytratily.

Posadil se.

Ležel na ošetřovně. Ať už se tam dostal jakkoliv, tak teď měl na sobě bílé pyžamo a na stolku vedle něho stálo několik lahviček s lektvary. Kolem postele byly zatažené závěsy a všude kolem vládlo naprosté ticho.

Jak se sem dostal? Naposledy si pamatoval Jean, jak proti němu používá nějaké kouzlo, ale co potom dělá na ošetřovně?

Musí jít za Brumbálem. Musím mu říct, že Jean je…, zarazil se a stáhl zamračeně obočí. Jean? Snape?

Náhle mu na mysli vyvstaly podivné vzpomínky. Záblesky hlasů, o kterých nevěděl, odkud si je pamatuje ani jim moc nerozuměl, ale jednu věc si pamatoval dobře…

Vyklouzl z postele a nenápadně se opřel o stojan se závěsy. Pokud se mu to skutečně nezdálo, tak…

Naproti němu byly závěsy kolem postele a i přesto, že byly zatažené, v nich byla skulinka, kterou mohl vidět dovnitř. U postele seděla Jean a v dlaních svírala bezvládnou ruku, kterou mírně hladila palci. Seděla skoro bez hnutí a jen mlčky pozorovala nehybné tělo před sebou. Harry nemusel moc dlouho hádat, kdo to byl. Pochyboval, že se našel ještě někdo, kdo by měl podobný hákovitý nos a temné vlasy jako jejich učitel lektvarů.
Copak ono se mi to nezdálo? napadlo ho se zatrnutím. On je snad vážně… mrtvý.

Nebyl… jak Harry zjistil po chvíli upřeného pohledu na Snapovu hruď, která se pomalinku zvedala a zase klesala ve velmi slabém nádechu.

I přes všechnu nenávist se mu ulevilo.

„Proč jsi to udělal?“ šeptla žena do ticha a po tváři se jí skutálela třpytivá krůpěj.

Harry se vrátil zpět do postele a v tu chvíli se propadl do říše snů.



Probudila ho něčí přítomnost. Jakmile otevřel oči, zjistil, že to madam Pomfreyová mu právě kontroluje tep. „Jak je vám?“

„Trochu přetaženě,“ odpověděl po pravdě Harry a vysoukal se na lokty. „Jak tu jsem dlouho? A jak jsem se sem vůbec dostal? Co se mi sta…?“ Jeho další salva slov byla zadržena teploměrem, který mu ošetřovatelka strčila do pusy.

„Jste tu druhý den. Dnes je neděle. V pátek vás sem v noci dopravil jeden domácí skřítek, že vás našel ležet na chodbě. Sice nevím, co jste tam pohledával, ale nejsem si jistá, jestli si to po té ráně do hlavy sám pamatujete?“ Byla to napůl otázka, napůl konstatování.

Harry se už už nadechoval k odpovědi, ale v zápětí si to rozmyslel. „Ne… nepamatuju,“ zavrtěl hlavou a hmátl si na týl, kde pod prsty nahmatal bolavé místo, pokryté vrstvičkou hojivé mastě.

Vrchní ošetřovatelka si jeho ránu taktéž prohlédla. „S tím jsem tak trochu počítala. Ta rána nebyla příjemná, ale už to bude v pořádku. Ještě si tu poležíte do zítřka než se to úplně zhojí a poté můžete jít. Teď ještě odpočívejte,“ dodala a zmizela za závěsy.

Harry se tedy natáhl na postel a zaposlouchal se do vzdalujících se kroků, které se zastavily u druhé postele. „Jean, sedíš u něho už celé dva dny. Běž si lehnout, tohle tvému stavu neprospěje,“ kárala jejich profesorku Pomfreyová.

„Ne, já tu chci u něho zůstat. Prosím, Popy, dovol mi to. Chci tu být až se probere. U sebe byl se ukousala strachem. Prosím,“ žadonila.

„Dobrá,“ přikývla ošetřovatelka neochotně, „připravím mu další lektvar a tobě něco na posilnění.“

„Děkuji.“

Rychlé kroky se vzdálily následovány vrzáním dveří a poté nastalo ticho. Harry v něm rezignoval jen slaboulinký šepot, ale tomu nebylo rozumět. Zanedlouho se opět vrátila ošetřovatelka a nesla dvě lahvičky s lektvarem.

Harry ležel jen tak na posteli a zíral do stropu. Přemýšlel. O všem možném, ale hlavně o mladé profesorce, kolem které bylo nějak mnoho záhad a nejasností. A on to tak nehodlal nechat dál. Byl rozhodnutý, že pokud mu nedá jasnou odpověď na několik otázek, tak jde rovnou za Brumbálem.

Mohl by za ní jít hned, ale přeci jen měl trochu soucitu. Tiché vzlyky, které se už chvíli rozléhaly po ošetřovně, dávaly jasně najevo, že tohle by nebyla ta správná chvíle na tahání rozumů z někoho, kdo byl na pokraji zhroucení.

„Přestaň brečet, tady se nedá spát!“ ozval se náhle slabý chraplavý hlas.

„Seve… Severusi!“

„Eh…gr…úúú… pusť mě!“ zachrčel naléhavě profesor lektvarů a Harry vylezl z postele, aby měl alespoň trošku přehled o tom, co se tam děje.

„Promiň, promiň… ale ty… ty žiješ,“ radovala se Jean a vypadalo to, že ho hodlá znovu obejmout, „Bože, já jsem tak ráda, že ses probudil. Víš, jak jsi mě vyděsil.“

„Hlavně mě samým štěstím neumačkej,“ zachrčel.

Žena se usmála, ale poté zvážněla. „Severusi, víš jakej jsi cvok? Mohl tě zabít!“

„Žádné škoda,“ odvětil bez zájmu.

„Severusi!“

„Hlavně že se nic nestalo tobě. Co dělá malý, je v pořádku?“ zeptal se a pomalu položil ruku na její vypoulené bříško a jemně ho pohladil.

„V naprostým,“ usmála se a položila svou ruku na jeho, „díky tobě. Ale neměl jsi to dělat. Mě by ty dvě kletby nic neudělaly, ale…“

„Ale dítěti ano. Mohlo by ho to klidně při nejhorším zabít. Jean, vím, že to je tvoje věc, ale já se o vás bojím. Přišel jsem už o dvě děti, nechci to zažít znova, i když nejsou moje.“

„Já vím. Děkuju,“ hlesla a sklopila hlavu. Věděla, že má pravdu, „ale stejně si naprostý blázen. Věděl si moc dobře, že jakmile mu zabráníš, aby na mě poslal další kletby, a budeš mě bránit, že se naštve. Víš, že nesnáší jakýkoliv projevy citů.“

„Měl jsem se jen tak nečinně dívat, jak tě tam mučí?“

Žena mlčky sklopila hlavu. „Měla jsem o tebe strašný strach,“ řekla jen.

„To já taky.“

Dlouhou dobu bylo ticho. „Jak se vůbec cítíš?“

„Tak jako člověk po asi deseti Cruciatusech, křečový kletbě, nitrozpytu a… co to vlastně ještě použil? Už ani nevím… kurva, to bolí…,“ zaklel, když se pokoušel posadit, ale kvůli bolesti mu to nešlo. Opět zalehl do peřin.

„Lež, na tohle jsi ještě příliš slabý. Dojdu pro Pomfreyovou a přinesu ti nějaké další lektvary,“ zvedla se k odchodu, ale zadržel ji.

„Ne, počkej, ještě nikam nechoď. Mám klid, když vím, že jsi tady.“

„Jsi blázen,“ jemně ho pohladila po tváři, „ale právě proto tě mám ráda.“

„Co otec? Už se ozval?!“ zeptal se náhle Snape a Harrymu neušel pohrdavý tón v hlase. Jen zavrtěla hlavou. „Říkal jsem ti to. Říkal jsem ti, že je to nezodpovědnej a …“

„Nech toho, prosím tě,“ šeptla zoufale. „Už takhle mám nervy na pochodu, když nevím, co s ním je. Nemusíš mi to ještě stěžovat.“

„Promiň,“ šeptl, když si všiml, že má v očích slzy.

Přikývla. „Měl by sis odpočinout, já zase přijdu,“ vlepila mu lehký polibek na tvář a chystala se odejít.

„Jean,“ zastavil jí ještě, „dones mi prosím ten řetízek. Měl by být na nočním stolku.“ Opět přikývla a rychle se vytratila.

Harry zůstal přikrčený na zemi jako opařený. V hlavě mu stále a stále zněla jedna a tatáž věta. Přišel jsem už o dvě děti… přišel jsem o děti… O DĚTI! „O děti? Snape měl děti? Dvě? Co se jim stalo? Jak to, že jsou mrtvý? Jak to, že mu Jean říkala bráško?!“ Tipuju proto, že to bude její bratr.
V hlavě se mu rojily myšlenky jako vosy nad lízátkem a on toužil jen po jedné věci. Najít odpovědi.

U Snapea by to byl marný boj, ale věděl, že tu je snadnější oběť. A pokud sebou hne, tak ji i stihne.

Vyřítil se z ošetřovny a vydal se rovnou do křídla, kde byly ložnice profesorů. Byl si jistý, že tam bude. Nemýlil se, za chvíli před sebou uslyšel něčí kroky. Udržoval si mezi ní a sebou dostatečnou vzdálenost, aby si ho nevšimla a tiše jí sledoval.

Minula vlastní ložnici a pokračovala.

Nevěděl sice, kam jde, ale i tak jí sledoval dál. Prošla dlouhou chodbou, zahnula doprava, sešla jedno schodiště a teprve poté se zastavila před okovanými dveřmi. Vytáhla hůlku, cosi zamumlala a poklepala jí na kliku. Dveře cvakly a pootevřely se. Vešla dovnitř a hned za sebou chtěla zavřít. Harry dveře zachytil a vklouzl dovnitř. Žena naštěstí zmizela ve vedlejší místnosti a tak si ho ani nevšimla. Práskl dveřmi, aby si myslela, že se samy zabouchly a rozhlédl se po místnosti.

Stál ve velice vkusné pracovně, laděná do černé a tmavě modré. Přímo naproti němu trůnil majestátný dubový stůl, pokrytý mramorovou deskou a nad ním visela nenápadné polička. Vpravo od něho se lehce pohupovala záclona v pootevřeným vysokém okně. V rohu stále tmavá šatní skříň a zbytek postraní stěny pokrývala přeplněná knihovna. Místnost jakoby úplně napodobovala charakter jejího majitele. Temná, pochmurná a přesto urovnaná a vkusná.

Harry přešel ke stolu, na které ho upoutala jedna fotografie dvou malých dětí. Už ji jednou viděl. Poté mu pohled sklouzl na onu poličku nad stolem, která byla něčím zvláštní. Nenápadná a přesto přitahovala pozornost - něčím se vymykala z okolního prostředí.

Řádně si prohlédl všechny věci, které tam ležely.

Fotografie v tmavém rámečku, starodávná váza naplněná sušenými květinami, ušpiněný dětský plyšový medvídek pouze s jedním okem, náhrdelník z různobarevných korálků a zlatý prstýnek. Vše osvětleno dvěmi nehasnoucími svícemi a zaneseno vrstvičkou prachu.

Harrymu se sevřel žaludek.

Bolest, smutek, vzpomínka, osamění… to vše se dalo vyčíst z těch několika málo předmětů, byť schovaných pod vrstvičkou prachu, ale přesto opečovávané s tou největší precizností a citem.

Pohled mu sklouzl k oné fotografii. Drobná nevěsta se smála na celé kolo a její muž jí držel kolem pasu a stejně jako ona se usmíval do fotoaparátu. Nemusel být genius, aby přišel na to, kdo je ten muž. Znal tenhle Snapův šťastný výraz, i když jen z Jeaniné fotografie.

Pomalu natáhl ruku a zvedl z poličky prstýnek, po kterém zůstalo v prachu tmavé kolečko. Byl snubní a podle velikosti by řekl, že mužský… Všimla jsem si, že už nenosíš prstýnek… Sundal jsem ho. Je s ním příliš mnoho vzpomínek…

„…mnoho vzpomínek,“ zopakoval Harry, pohrával si s kulatým šperkem a vůbec si neuvědomoval, že to řekl nahlas.

„Co tu děláš?!“ ozval se za ním napůl vyděšený napůl naštvaný hlas.

Harry neváhal ani vteřinu. Otočil se k Jean a namířil jí hůlkou přímo na srdce. „Mám pár otázek,“ odvětil chladně.

„Harry,“ začala nejistě. Výraz v jeho očích jí trochu naháněl strach. „Přestaň blbnou…“

„Blbnout?“ odsekl. „Naopak. Nikdy jsem nebyl víc při smyslech. Hůlku! Řekl jsem hůlku!“ rychle jí sebral zbraň a schoval jí do hábitu. „Musel jsem být naprostý hlupák, že jsem ti věřil. Myslíš, že si nic nepamatuju?... Ani se nehni! Varuju tě, jeden chybnej pohyb a přísahám, že tě zabiju. A mám k tomu i důvod… Nikdo by mě neodsoudil za vraždu Smrtijeda. A zvláště Smrtijeda, který se pod maskou dobroty a vlídnosti vetřel až do Řádu, aby mohl Voldemortovi donášet informace. No tak… ukaž co máš na předloktí… šup… jen pěkně vyhrň ten rukáv… ukaž, co tam máš za pěkný tetování…,“ popoháněj jí skoro s fanatickým výrazem. Žena až zdráhavě vyhrnula rukáv hábitu a odhalila tmavou lepku a hadem – Znamení zla.

„Ale ale… že by nějaká nová tetovací móda?“ nadhodil.

„Harry… není to tak jak si mysl….“

„Jistě, nic není tak jak si myslím, že?“ přerušil jí chladně. „Copak mi chceš říct za další lži? Že jsi špeh? Že to děláš pro Řád? Smůla. Já jsem se totiž ptal. Tak co si vymyslíš teď? No… jen povídej, jsem docela zvědavý.“ Mlčela. „Copak? Došli nám výmluvy?“ zeptal se jízlivě. „No měla bys hodně rychle něco vymyslet. Brumbál bude určitě zvědavý až mu tohle všechno řeknu…“

„Ne! Harry, prosím, neříkej mu to nebo všechno zkazíš!“ zakřičela na něho zoufale.

„Copak, zmařím tvůj plán se Voldemortovi vetřít do přízně?“

„Tak to není. Nech si to vysvětlit! Já nepatřím k Voldemortovi. Ne tak jak myslíš!“

„Vysvětlit? Není co vysvětlovat. Nechci od tebe slyšet ani slovo!“

„Proč mi nevěříš?“ hlesla.

„Proč? Ty se ještě ptáš? Od doby, co se známe, jsem od tebe neslyšel snad jedinou věc, která by nebyla lež. Nejdřív, že jsi sousedka a já ti věřil. Věřil jsem, že můžeme být přátelé, ale jak ti mám věřit, když mi o sobě říkáš samé lži?! Ani ses mi neobtěžovala říci, že jsi… že jsi… kdo vlastně jsi? Vždyť já to ani nevím! Tvrdíš že o ničem nic nevíš a nakonec máš stejně ve všem prsty. Do všeho jsi zapletená. A nakonec nejenže jsi Smrtijedka, ale s dalším Smrtijedem čekáš dítě a schováváš ho na hradě, mě potom napadneš a ještě k tomu všemu ses mi ani neobtěžovala říci, že jsi Snapova sestra!“ vychrlil ze sebe a jen sledoval její vyděšený výraz.

„Jak to víš?“

„Mám uši,“ odsekl a žena si složila hlavu do dlaní, že byla tak strašně pitomá a neuvědomila si, že on je na ošetřovně taky. „A po tomhle všem ti mám věřit?“ dodal nakonec.

„Kdybych ti to předtím řekla, tak by si ve mně viděl je sestru toho debila . Nenáviděl bys mě!“ hlesla zoufale a zahleděla se mu do očí. Pohled, který na něho upřela ho trochu obměkčil, ale stále jí moc nevěřil.

„Teď na tom nejsi o moc lépe! A myslím, že bych si rozhodl sám, jestli bych tě nenáviděl nebo ne. Jak si myslíš, že se teď na tebe dívám, když jsi mi celou dobu lhala!“

„Nelhala jsem ti. Nikdy jsme ti lhát nechtěla,“ řekla smutně a do očí se jí vrhly slzy, rychle je setřela.

„Tak kdo tedy jsi? Smrtijed? Spolužačka? Učitelka? Členka Řádu? Jako koho tě mám brát? Kdybych tě alespoň trochu neznal, tak už ležíš spoutaná pod stolem. Neudělal jsem to kvůli Remusovi, protože ten má snad dost rozumu na to, aby věděl, s kým se přátelí, a taky kvůli tomu dítěti. Nechci ti ublížit, ale jestli máš v sobě alespoň kousíček cti, tak mi řekni, co jsi zač. A to po pravdě!“

Zavrtěla odmítavě hlavou. „Pravda se ti nebude líbit.“

„Myslím, že teď už mě u tebe nepřekvapí nic, ale chci-vědět-s-kým-mám-tu-čest!“

Stejně jako předtím nejdřív jen pevně sevřela oči a poté slabě přikývla. Pokynula mu na židli se slovy, že to bude na dlouho a Harry se s chutí posadil. Chvíli bylo ticho a Harry si opět začal pohrávat s prstýnkem, stále sevřeným v dlani.

„Dej mi to!“ řekla mu náhle a Harry rychle uhnul s hůlkou stranou, aby mu jí nevzala. „Nemyslím hůlku, myslím to s čím si hraješ,“ řekla mu a i přes její situaci zněla výhrůžně.

„A proč bych měl?“ odsekl.

„Není to tvoje, nemáš na to právo!“

„Můžu si sahat na co chci!“ oplatil jí. Nechtěl jí ho vrátit už z principu.

„Jestli máš v sobě alespoň trochu úcty ke vzpomínkám na mrtvé, tak to sem dej!“ křikla na něho.

Nastalo ticho. Harry váhal. Náhle nechápal, co ho to popadlo, připadal si jako vandal. Jean měla pravdu, na tohle neměl právo.

Pomalu jí vložil prstýnek do natažené dlaně. Beze slova si ho vzala a vydala se k poličce, kde prstýnek vrátila přesně do kroužku, ze kterého ho Harry vzal. Zůstala stát a bez hnutí si prohlížela fotku ozářenou plamínkem.

„Kdo to je?“ zeptal se do ticha.

„Do toho ti nic není,“ odvětila chladně aniž by se na něho otočila.

„Říkala jsi, že mi řekneš pravdu,“ připomněl jí.

„Tohle je ze života někoho jiného. Nemám právo o tom mluvit bez Severusova svolení.“

„Myslel jsem, že jste manželé vy dva.“

„To mi došlo,“ odvětila a otočila se k němu, „ale jak vidíš, tak nejsme.“

„Jak to, že to je tvůj bratr?“

Vzdychla a přešla k oknu, kde chvíli hleděla ven. „To co se ti chystám říct, ví asi jen dvě osoby. Chci, abys mi věřil, proto ti to říkám. Chci tě jen poprosit, abys mi odpřísáhl, že se to nikdo jiný nedozví. Nic z toho, co ti řeknu.“

„Jakou mám jistotu, že to nebudou jen další lži?“

„Dobrá otázka. Znáš kouzlo Veritas varitus?“

„Pravda za pravdu? Jistě,“ přikývl. „Chápu. Slib pravdomluvnosti za slib mlčení?“ zeptal se, když vytahoval hůlku a když přikývla, opsal vzduchem jemnou kličku doprovázenou několika slovy. Poté přehodil nohu přes nohu, pohodlně se usadil a čekal.

„Dobře, řeknu ti pravdu, i když o mě ztratíš všechny iluze. Musím ti říct všechno úplně od začátku, protože jinak bys to asi nepochopil. Buď jenom tak laskavý a nepřerušuj mě.“ Opět se na chvíli odmlčela a poté začala vyprávět.

„Jak už jsem ti říkala… moje máma je mudla, která neměla o světě kouzelníků ani ponětí. Nevěděla o něm ani v době, kdy se seznámila s jedním… mužem. Strašně se do něho zamilovala, ale když zjistila, že čeká dítě, a šla mu to říct, vyrazil jí pryč s tím, že s ní nechce mít nic společnýho… Když chtěla vědět důvod, řekl jí, že je ženatý a jeho žena je těhotná. Můj milovaný tatínek čekal v jedný době dítě s manželkou i milenkou…

Mámu to dost vzalo, nevěděla, že je ženatý, ale v tuhle chvíli s tím nemohla nic dělat…

Když jsem se narodila, zkusila to ještě jednou. Vzala mě a šla za ním, ale otevřela mu jeho žena. Máma se vymluvila na to, že je jeho přítelkyně z dětství a že se s ním chce jen vidět. Uvěřila jí a nechala jí tam dokud se manžel navrátí. Měly obě podobně staré děti a tak si rozuměli. Tam vznikla ta fotka,“ ukázala směrem ke stolu, kde ležela fotografie s dvěma malými dětmi přetahujícími se o hračku.

„Ale když se otec vrátil a našel jí tam, tak jí seřval a vyhodil pryč. Samozřejmě že nechtěla, ale když na ní použil hůlku a řekl, že je kouzelník a že jí klidně zabije, radši odešla.

Odstěhovala se i se mnou zpět do Francie, kde chvíli žila. Tam se poznala s mým otcem… tedy s člověkem, kterého jsem já považovala za otce. Jenže ten umřel, když mi bylo šest. Přejel ho kamion přímo před našim domem,“ zavrtěla hlavou, aby z hlavy dostala tu strašnou vzpomínku.

„Žily jsme spolu sami a máma doufala, že se na mě nepřenesly kouzelnický schopnosti, ale když mi bylo jedenáct, tak jsem samozřejmě dostala pozvánku do Bradavic. Měla jsem chodit do Bradavic a ne do Krásnohůlek, protože jsem se narodila v Anglii a tam taky byla zapsaná.

Já nechápala proč. Nevěděla jsem, že nějaká kouzla vůbec existují. Myslela jsme, že to je vtip, ale máma mi to vysvětlila. Řekla mi, že otec… ten, kterého zajelo auto… byl kouzelník a po něm jsme to zdědila a já jí to věřila. Taky mi úplně na rovinu řekla, že nesnáší všechno, co je spojeno s kouzly. Nezabránila mi, abych nastoupila, ale dala mi podmínku, že pokud se rozhodnu studovat Bradavice, že mě v tom podporovat nebude.

Nebylo to vůbec jednoduchý, ale byla jsem zvědavá. Kouzla mě lákala.

Máma mi dala nějaký peníze do začátku a já nastoupila sem. Byla jsem zařazená do Havraspáru a měla úplně normální školní léta. Teda, ne úplně normální… od třeťáku jsem nejezdila domů, máma mě nechala v domě, který zdědila v Cambridgi, že bych ho stejně jednou dostala, ať si s ním dělám co chci. Díky Brumbálovi jsem o víkendech mohla chodila pracovat do Prasinek, abych si vydělala na učebnice, protože máma mi žádný peníze nedávala.

Moc přátel jsem neměla, zvlášť u sebe v koleji. Pár jich bylo, ale nic moc velikého. Jednou jsem dostala nějakej úkol… už ani nevím, co to bylo… a dali mě dohromady s Remusem. Tam jsme se seznámili.

Byl strašně fajn, žádnej takovej rozjívenej puberťák, jen príma kluk. To byl tak čtvrťák.

Naneštěstí jsem se s ním jednou střetla, když jsem se v noci vracela z Prasinek. V jeho vlkodlačí podobě, samozřejmě myslím. Zachránili mě ty dva, tvůj táta a Sirius. Dostali mě do bezpečí a když jsem se vzpamatovala, vysvětlili mi to. Musela jsem jim ale slíbit, že budu mlčet. Byla jsem z počátku vyjevená, ale nějak mi to ani nevadilo. Já byla vděčná za kamarády. A Pobertové mě potom docela brali, nikdy jsem nebyla moc svatoušek.

Začali jsme občas dělat blbosti a průšvihy, dokud nás při jedný takový akci nechytli. Všechny. A jelikož do toho byl namočenej i Severus, tak jsem trest schytala s ním. Učitelé věděli, že dát ho dohromady se Siriusem nebo s Jamesem, by byla skoro vražda.

Docela jsme si padli do oka. Jako přátelé, samozřejmě. Oba jsme měli slabost pro černou magii a lektvary a dost jsme se spřátelili. Jemu se samozřejmě nelíbilo, že jsem ho do tohohle pomohla namočit a že se tahám s Nebelvírskejma, ale oni na tom byli podobně. Ale já prostě přátelila se všema.

Jednou u mě Severus našel tu fotku s dětma. Jsem prostě naprostej šílenec do fotek a pořád jsem jí tahala s sebou. On měl totiž úplně stejnou a tak jsme si dali dohromady, že se asi musíme znát a tak jsem se jednou zeptala mámy, jak to je možný.

Až tenkrát mi řekla, že táta nebyl můj skutečný otec a já to nechápala. Nechápala jsem, proč mi to neřekla dřív… proč mi lhala. Ale k té fotce mi stejně nic neřekla. Neřekla mi, odkud se známe se Severusem.

Jednou v šesťáku jsme zase něco prováděli a potom k ránu… už jsme byli trochu líznutý…nás napadlo vyzkoušet lektvar krevního spojení. Prostě to byla jen taková blbost… ale on byl pozitivní,“ dodala nepřítomně a ve tváři měla podivné překvapení jako by na výsledek hleděla právě teď.

„Ani jeden z nás nechápal, jak to je možná, ale prosto to tak bylo. Abychom měli jistotu, zašli jsme na ministerstvo a nechali si ty testy udělat pořádně. Výsledek zněl jasně… byli jsme sourozenci. Proto mě od té doby ministerstvo eviduje jako Snapovou a ne Párkrovou. Automaticky si přepsali mé jméno podle otce. Otce!“ odfrkla si s krajním pohrdáním, „osoba, která nemilovala nic víc jen samu sebe,“ dodala spíš pro sebe.

„Já a Severus jsme byli pro všechny dost zajímavá dvojce, ale skvěle jsme si rozuměli. Oba jsme byli vyděděnci. Mě matka nenáviděla kvůli magii, kterou jsem zdědila po otci, kterého jsem do té doby nikdy neviděla a jeho otec mlátil a matka ho v podstatě ignorovala. Měli jsme jeden druhého, nikoho jiného.

I když to bylo zvláštní, hlavně kvůli averzi mezi tvým tátou a Snapem, tak jsem stejně pořád blbla s Pobertama a jinak byla se Severusem. Oni o tom, že jsme sourozenci nevěděli, tedy kromě Remuse,“ opravila se. Proto mi k nim nechtěl nic říci.

„Přišel poslední rok. Už se k nám přidala i Lili a Denisa a to teprve bylo něco. Když nás sedm někam vyrazilo, tak z toho měli učitelé noční můry ještě měsíc na to,“ Jean se při té vzpomínce usmála, ale v zápětí opět zvážněla. Vyhlédla z okna ven a chvíli mlčela.

„V březnu jsem začala dělat ty svoje blbosti. Prostě… jsem připravila takovou pastičku na chodbě ve třetím patře… Když jsi do toho vlezl, tak si ty kouzla s tebou začaly hrát. Vzaly tě do vzduchu, párkrát s tebou proletěly chodbu, převracely tě… byla to blbost… Jenže do toho vlezla jedna holka a začala sebou strašně mlet.

Chtěla jsem jí uklidnit, ať neblázní, že jí to nic neudělá, ale ona se tam objevila McGonagallová a začala zkoušet různý kouzla, aby to zastavila. Jenže kvůli těm kouzlům se to úplně vymklo kontrole. Snažila jsem se jak to šlo, ale prostě s tou holkou už to metalo o zdi, tam a sem. Chtěla jsem jí pomoci a vlezla jsem za ní, ale nepomohlo to.

Nevím, co se s námi dělo, probudila jsem se až na ošetřovně s otřesem mozku. Nic by se nestalo, kdyby…,“ náhle se zarazila a lapala po dechu. Harry si všiml, že jí po tváři stekla slza. „Vlastně ani nevím. Ta holka měla přeražených několik kostí, jinak vypadala zdravě… Problém byl v tom, že byla těhotná… A kvůli tomuhle o to dítě přišla.

Nikdo o tom nevěděl. Mělo to být utajená alespoň ještě pár měsíců než by ta holka odešla. Nikdo o tom neměl vědět. Stejně jako nikdo nevěděl, že to byla vnučka McGonagallový. Prostě jsem jí zabila pravnouče,“ vzdychla a zavřela oči, aby zabránila dalším slzám ve stékání po tváři.
„Měla to být legrace, já nikomu ublížit nechtěla, ale prostě to tak bylo. S tou holkou to dopadlo dost bledě. Kvůli nervům jí museli odvést k Mungovi. Nevím, kde skončila,“ hlesla.

„Brumbál to sice zahrál do autu, že to přestali vyšetřovat, protože to byla nehoda, ale McGonagallová si prosadila moje vyloučení. A taky mi zakázala zůstat v Prasinkách nebo kdekoli jinde. Nechtěla mě už nikdy vidět. Od tý doby mě nenávidí a já… se jí nedivím.“ Odmlčela se a vyhlédla z okna.

„Odešla jsem z Bradavic a neměla kam jít. V kouzelnickém ani mudlovském světě jsem neměla školu, neměla jsem peníze ani práci, nikoho jsem neznala, neměla jsem zázemí ani šanci se někde usadit. Pár dnů jsem se jen potulovala po putykách a přála si, abych skončila někde pod mostem a už se neprobudila.

Nakonec mi brácha… myslím tím Severuse…nabídl, abych nějakou dobu zůstala u něho a dal mi ještě jednu velmi zajímavou nabídku. Jemu už v tu dobu bylo sedmnáct, ale mně ne. Chtěl, abych se stejně jako on stala Smrtijedem.

Černá magie mě fascinovala a mně to přišlo jako šance se prosadit a najít nějaký smysl života, a tak jsem nadšeně souhlasila. Voldemort měl v té době úžasné schopnosti i moc. Dokázal věci, které neuměl nikdo před ním. Byl úžasný a mocný. Fascinoval mě.

Tenkrát nás bylo docela dost, kteří se k němu chtěli přidat. Všichni jsme k němu vzhlíželi jako k idolu a plnili jsme pilně všechno, co chtěl, abychom se mu zavděčili. Nikomu z nás se nepříčilo mučení ani zabíjení, jen když jsme za to dostali jeho uznání.

Dělal různé prověrky a testy, ale když mělo přijít zasvěcování, řekl mi, že mě nepřijme. Byla jsem prý neschopná, protože nemám dodělanou ani školu a ke všemu nezletilá. Až prý něco dokážu, mám se vrátit Jednoduše mě odkopl, ale já byla rozhodnuta se k němu dostat za jakoukoliv cenu. Byla jsem rozhodnutá se stát tou nejlepší čarodějkou a dostat se mu do přízně.

Severus mi sehnal nějaké učebnice černé magie i její obrany, spoustu lektvarů a podobné. Lektvary byly v té době jediné, co jsem mohla bez hůlky dělat. Zašila jsem se k sobě domů a učila se. Taky jsem zfalšovala spousty dokladů a dostala se jako učitelka na jednu mudlovskou školu, abych se uživila. Nebylo to moc složité se tam udržet, a mě to vyhovovalo. Měla jsem, co jsem potřebovala.“ Odmlčela se a zřejmě hledala tu správnou stranu, odkud by měla pokračovat.

„V té době žil brácha se svojí přítelkyní. Peggy. Byla o něco starší než on, i když na to vůbec nevypadala, a už v době, kdy my jsme končili školu, s ním čekala dítě. Ale co? Oba z bohaté rodiny, kde se o ně nestarali a v tom, jak se uživit, nebyl problém. A Severus do ní byl naprosto blázen.

Okamžitě po škole našel práci a z dlouhý chvíle dělal poskoka Voldemortovi. Jenže ona to nevěděla. Byla z bystrozorské rodiny, a když se to dozvěděla nechtěla s ním mít nic společného. Chodil za ní pořád a přesvědčoval ji , že se jí to nijak nedotkne, že jí pořád miluje. Přesvědčoval jí skoro rok a potom ještě další tři než kývla na to, že si ho vzala. Ona ho měla ráda, ale bála se. O sebe a o děti… jo to jsem skoro zapomněla, narodili se jim dvojčata, Marcus a Emili… když se pořádně koukneš na tu fotku ze svatby, tak za nimi vykukují dvě hlavy, to jsou oni.“

Harry se pořádně podíval a opravdu na fotce vyděl vykukovat zpoza nevěstiných šatů dvě malé střapaté hlavy, obě řádně černovlasé a rozchechtané.

„Tak šťastnýho jako tenkrát ty tři roky jsem Severuse nikdy neviděla a nejspíš už ani neuvidím,“ dodala spíš pro sebe.

„O pár měsíců později… nevím, jestli to bylo na tip nebo jen náhodou… Smrtijedi unesly Peggy i obě děti. Jak už jsem říkala, Peggy byla ze známé rodiny a Voldemort se nejspíš snažil zjistit nějaké informace. Chvíli jí mučil a když mu nic neřekla… tak jí jednoduše zabil. Severusovi přímo před očima.

Samozřejmě, že by mu v tom mohl zabránit a říci, že to je jeho žena, ale to by tak jí i sobě zajistil jen velice, velice pomalou smrt. Voldemort by si chtěl ověřit věrnost. Mučil by je oba tak dlouho, dokud by nezešíleli. Nesnáší projevy citů, věrnost Pánu zla nade vše!

Měla jsem tehdy dost špatný pocit a tak jsem se vydala za ním. Našla jsem ho na tý louce, kde jí zabili. Vzpomínám si, jak jí držel v náruči,“ hlesla, „nebrečel… jen jí hladil po vlasech a mlčel,“ nechala skanout další dvě slzy a pokračovala s bolestí v hlase. „Těla dětí jsme nikdy nenašli. Na starost je měli ostatní Smrtijedi a ti si rádi hráli. Našli jsme z obou jen… části.

Co se s bráchou dělo potom, bylo nepopsatelný. Přišel o všechno, co miloval. Tu dobu bydlel u mě a přes všechny moje snahy si zkusil několikrát vzít život. Když se mu někdy pozorně podíváš na zápěstí, uvidíš tam jizvy. Byl dokonce tak chytrej, že si namíchal lektvar, aby mu nešlo zastavit krvácení.

Mohla jsem ho tehdy nechat odejít, ušetřit mu trápení, ale já nikoho jiného neměla. Byla jsem sobecká, nechtěla jsem ho ztratit.

Byl úplně na dně a teprve tehdy jsme oba pochopili, co je Voldemort zač. Severus se okamžitě vydal za Brumbálem s nabídkou, že bude špeh. Chtěl se pomstít. Chtěla jsem mu nějak pomoci, snažila jsme se, jak nejvíc to šlo… ale co z něho zbylo, vidíš sám,“ vzdychla a po chvíli odmlky pokračovala dál.

„Potom ses narodil ty,“ poprvé za celou dobu vyprávění se na něj otočila. „Voldemort zmizel, Severus nastoupil do Bradavic, já zůstala učit v Cambridgi. Během deseti dalších let jsem já byla ve dne svědomitá profesorka a v noci jsem se potulovala po kouzelnickém podsvětí, sháněla přísady do lektvarů, získávala známosti a brzo jsem si tam připadala jako ryba ve vodě. Byla to jediná možnost, jak neztratit kontakt s kouzelnickým světem. Možná trochu drsný, ale jediný.

Severus se u mě objevil až, co si nastoupil do Bradavic, a tak jsem trochu zbystřila, protože moje schopnosti o sobě začaly dávat vědět. Zase jsme se začali víc vídat a já měla informace přímo z Bradavic. Po turnaji tří kouzelníků, jsem se konečně sebrala dost odvahy a vrátila se do Bradavic. Brumbál mě nevyhodil, ale dokonce mi dal šanci. Vyprosil mi výjimku a přijal mě do Řádu.

Pak jsem se dost toulala po světe a hledala nový kontakty a vše co bylo potřeba. Do Anglie jsem se vrátila až loni v červnu, byla jsem oficiálně přijata do Řádu a… jak už sis nejspíš domyslel nebo vycítil… v srpnu jsem byla přijata mezi Smrtijedy. Voldemort konečně uznal za vhodné mě přijmout. Ví o tom jen Severus. Nikdo jiný, ani Brumbál. Jsem tam opravdu na vlastní odpovědnost a mám s tím svoje vlastní plány. A byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo. Nejsem špeh a to ani na jedné straně. Tohle jsou moje osobní účty,“ dokončila a věnovala mu jeden pevný výraz v očích.

„Proč jsi mi neřekla, že je Snape tvůj bratr?“

„Protože jsem nechtěla, aby ses na mě díval jako na Snapovu sestru, proto.“

„Kdo všechno to ví?“

„Brumbál, Remus, my dva a teď ty.“

„A když je teda tvůj bratr… Kdo je otec?“

„To je osobní věc!“ řekla tónem, který jasně ukazoval, že na tohle téma už se nehodlá bavit.

„Dobře. Můžu mít ještě jednu otázku?“

„Ptej se.“

„Kdysi jsi chtěla být Smrtijed a teď jím jsi. Jak ti můžu věřit? Na čí straně vlastně jsi?“ Harry věděl, že tahle otázka je dost divná, ale on jí prostě musel položit.

„A kdo je na mojí straně, Harry? Obě stany mě zavrhly, pro obě stany jsem nebyla nic. Víš, Harry, Voldemort je sice hajzl, ale v jedné věci má pravdu. Neexistuje dobro ani zlo. Všechno špatný je pro něco dobrý a naopak. Já dělám to, co musím, nejsem ničí přisluhovač ani poskok.“

„Tak co jsi?“

„Pro někoho učitelka, pro někoho přítel, pro někoho nikdo. To však nemění nic na tom, že pro mnoho dalších jsem překupník a vrah. Ano, Harry, já jsem vrah,“ dodala, když se nadechoval k nechápavé otázce, „a mám na kontě víc mrtvých než si myslíš. Jsou sice vraždy, které si budu do nejdelší smrti vyčítat, ale jsou i takové, na které jsem hrdá. Chceš třeba říci, co se stalo s mým otcem? Mým pravým otcem?“ zeptala se chladně a v očích se jí nebezpečně blýsklo, „zabila jsem ho. A zabila jsem ho s takovou chutí, s jakou může být vražda spáchána. To jen tak, abys o mě neměl iluze, Harry.

Myslel sis snaž, že jsem dokonalá čarodějka? Ne, nejsem. Nikdy jsem nebyla a ani nebudu. Možná se divíš, že ti to říkám jen tak, ale chtěl si říci pravdu a tak ti jí řeknu celou.

Tenkrát… kdyby Voldemort nebyl tak hloupej a přijal mě, tak ve mně získal nejvěrnějšího stoupence, jaký by jenom mohl mít. A věř mi, že kdyby to udělal, tak to nebyl Petr… ale JÁ, kdo zradil tvoje rodiče. A věř mi, že tehdy… by mi to bylo jedno.“

Síla těchto slov na něho dopadla jako obrovský balvan. Nevěřil tomu, nechtěl. Jen jí chvíli pozoroval, jak stojí u okna a mlčí. Možná čekal na omluvu, na žádost o prominutí, na nějakou výmluvu… ale ta nepřišla.
„To řekneš jen tak?“ vydechl a začal mírně couvat.

„Chtěl jsi vědět pravdu.. A tohle je pravda. Možná krutá… ale pravda.“